Část 1
S Tomášem spolu chodíme pátým rokem. Seznámili nás kamarádi na jejich svatbě. Hned jsem věděla, že s ním chci být. Pozorný, milý, pracovitý kluk, který nezkazí žádnou legraci. Až doposud jsme bydleli každý u svých rodičů. Jeho rodiče ale mají velký dům, tak nám nabídli patro. Celé léto jsme se na tom dřeli. Nastěhovala jsme se tam koncem září. Máme dva pokoje a koupelnu. Oba chodíme do práce, takže se vidíme prakticky až večer. Přítel už je většinou doma a sedí dole u matky v kuchyni.
Často už je po večeři, ačkoli ví, že já mám něco nakoupeno nebo nachystáno. Když mu to vyčtu, řekne, že mu to „máti“ nabídla a přece jí neřekne ne! Když pominu tuto „prkotinu“, strašně mi vadí, jak Tomáš na všechno matce kývne. „Dovezeš mě k sestře!“ nebo „Bude potřeba opravit v sobotu dveře u sklepa!“ a jiné, na co nikdy Tomáš neřekne, že se mu to třeba ten den nehodí, i když ví, že jsme chtěli spolu někam vyrazit. Prostě poslouchá matku na slovo! Pokračování v části 2.
